Produkty pro umělá sladidla
Cyklamát (též označovaný jako cyklamát sodný – sodium cyclamate) byl objeven již v roce 1937. Jedná se o umělé náhradní sladidlo, asi 30–50× sladší než cukr. Jeho roční spotřeba v Evropě se odhaduje na cca 10 000 tun.
Cyklamát sodný představuje sodnou sůl kyseliny cyklohexansulfamové, která se připravuje reakcí cyklohexylaminu s kyselinou sulfamidovou. Obě látky se mísí v poměru 1:1, kdy v několika reakčních krocích (na závěr se jedná o krystalizaci, filtraci a sušení) je připraven výsledný produkt.
Cyklamát sodný mívá podobu bílého, krystalického prášku bez zápachu. Používá se v stolních sladidlech, v tabletách, popř. v tekutém stavu, v nápojích, ovocných džusech, kandovaném ovoci, bonbónech a žvýkačkách, džemech apod.
Mezi další běžně používaná umělá sladidla patří aspartam, sukralosa, sacharin, glykosid, acesulfam-K, neotam nebo přírodní sladidlo stévie.
Historie
Stejně jako v případě mnoha jiných umělých sladidel byla sladkost cyklamátu objevena náhodou. Americký chemik Michael Sveda v roce 1937 pracoval v laboratoři na syntéze léků proti horečce. Položil zapálenou cigaretu na lavici, a když si ji dal znovu do úst, objevil sladkou chuť cyklamátu. Patent pro výrobu cyklamátů byl poté zakoupen firmou DuPont, ale později byl prodán společnosti Abbott Laboratories. Tato společnost zamýšlela použít cyklamát k maskování hořkosti určitých léčiv, např. antibiotik. Cyklamát se začal prodávat ve formě tablet a cílovým segmentem byli převážně diabetici - používali cyklamát jako alternativu stolního sladidla.
Legislativa
Ve členských státech EU jsou výroba a užívání cyklamátu povoleny - látka nese označení E952. V některých jiných zemích, např. v USA, je použití látky zakázáno - kvůli podezření, že se cyklamát v těle může přeměňovat na cyklohexylamin, což způsobuje záněty močového měchýře. Další studie však tato podezření vyvracejí.